Jdi na obsah Jdi na menu

Ivančena 2016

24. 4. 2016

Ivančena, to je sice jedna část hory, ani ne vrcholek, travnatý kousek na cestě k Lysé hoře, ale pro nás, pro skauty má obrovský význam,“ dozvídali se ivanovičtí skauti od bratra Doktora. „Je to místo, na kterém si připomínáme naše skautské bratry, kteří za války bránili naši vlast a mnozí z nich dokonce stanuli na popravišti.“

201512041650_mohyla-ivancena-logo.jpg

Ráno, třiadvacátého dubna léta Páně dva tisíce šestnáct, vypravili jsme se k tomuto místu. Už v půl šesté ráno jsme se šikovali na autobusovém nádraží v Ivanovicích, sešlo se nás patnáct. Starší skauti a skautky, malá vlčata a malé světlušky, dospělí ostřílení mazáci. Považte, už cesta do Frýdlantu nad Ostravicí nebyla nikterak jednoduchá. Museli jsme v Přerově, a pak ještě v Ostravě, přestupovat na jiný vlak! Když jsme dorazili do obce, která je stoupání k Ivančeně nejblíž, ještě jsme si stihli zahrát pár her na rozehřátí. Co nás čeká, věděli jen někteří. Věděli to jen ti, kteří už svou skautskou povinnost – totiž položit kamínek na Mohylu – někdy v minulosti splnili.

Tak jdeme, těšíte se? Já moc,“ prohlašovala sestra Rádyjo, která už od začátku výpravy měla v očích hvězdičky, jež jasně vypovídaly o touze uctít památku popravených bratrů. Skautských světců, apoštolů pospolitosti. Skautů, z jejichž myšlenek těžíme dodnes.

No, co vám budeme povídat. Stoupání to nebylo vůbec jednoduché. Stoupání k Mohyle totiž odnáší ostrý pochod zprvu po upravené lesní cestě, hned zas po nedostupných kamenech, nakonec prašné cestičce uprostřed hustého lesa plné kamení, mechu a stop ostatních výletníků.

uprav.jpg Nejen ivanovičtí junáci ví,  co je to Ivančena a co pro  skauty znamená. Ví to  všichni čeští skauti,  kterým to zas řekli jejich  vůdcové. Proto se toho  třiadvacátého dubna k  Mohyle vypravili skauti  snad z celé republiky.  Všichni v nažehlených  krojích, s barevnými  šátky na krku a  odhodláním čelit tak  nehostinné cestě –˜ vždyť přece; tenkrát, když se skauti ukrývali na onom svahu v Beskydech, místo si vybírali tak, aby je protivník nenašel, nikoliv tak, aby se po víc jak sedmdesáti letech dobrodružní následovníci skautského hnutí na místo jejich šlechety snáze vypravovali. Skauti z Prahy, Plzně, Ostravy, Brna, Břeclavi, Lipníku i z Ivanovic na Hané stoupali nahoru. Už už těm nejmladším docházely jiskry v očích, už už těm nejstarším docházel dech. Když se rozestoupily záhyby cest v smrkovém lese a rýsoval se bílý stan. Pod ním se radostně vykřikovalo: „Placky! Nášivky! Razítka! Chce někdo z vás nášivku na kroj, nebo razítko do památníku?“ A tady se srocovaly snad všechny skupinky skautských, ale i sokolských vlasteneckých nadšenců. Společně pak urazili (spolu s ivanovickými) těch posledních pár kroků k Mohyle. Obrovská masa kamenů, malých i velkých, nad nimiž pietně shlížely dva dřevěné kříže s nápisy: „Naší snahou nejlepší buď čin!“ Každý kamínek byl podepsán. „Bratr Vidlák, z Hlubočep.“ Další kámen zas „Sestra Ještěrka z 12. ddílu v Písku.“ Všichni, do jednoho, kteří jsme u Mohyly stáli, jsme si uvědomovali důležitost toho okamžiku a význam toho místa.

13059506_780953038706485_170781328_n.jpg

13089981_780556595412796_426858160_n.jpg

Když jsme položili i my kamínek k mohutné Mohyle a v kruhu zvolali oddílový pokřik: „My jsme oddíl ze Simbovky, z Ivanovic na Hané, dobří skauti, dobré skautky, vítězství nás nemine!“ naplnění dojetím, radostí i starostmi o cestu zpět jsme pochodovali zase dolů. A po cestě zpátky jsme jeden po druhém usínali, dokud jsme doma, konejšeni svými rodiči, neusnuli docela. Tak vysilující je cesta k Ivančeně. A tak výjimečné je její místo. Nedobytné, plné vzpomínek, plné ideálů, plné skautské myšlenky. Zkrátka, místo, které budiž po staletí symbolem skautského přátelství a lásky k domovině.

 

Opusťme svět o něco lepší, než jak jsme ho našli.“
(Robert Baden Powell, 1912)

Zapsal: bratr Doktor,

Pavel Vaculík ml.